Ochutnávky z nadcházejících eventů

[Salmo]

Ztrácející se dobytek

"Jsi naprosto neschopný budižkničemu! Ani ty tři poslední krávy nedovedeš uhlídat! Na pastvě místo toho chytáš lelky!" Takovýto řev se čím dál tím častěji ozývá z domů prostých venkovanů po všech zemích. Kolik lískových prutů bylo roztřepeno a kolik smetáků zpřeráženo o záda nebohých pohůnků a pasáčků jenom těžko vypovědět. Otázkou zůstává, kam a proč jejich čtyřnozí svěřenci mizí. Krávy, koně, ovce... jednou tu, podruhé o desítky mil na sever, se dobytek ztrácí jako pára nad hrncem. Nic nepomáhají přísahy, že člověk celou noc i den stádo pilně obcházel a po vlcích kamení házel, nebo gnollskému nedochůdčeti kožich vyprášil. Stačí se jen na chvilku ohlédnout a tučný kus dobytka se snad propadl do země. Darmo volat, nebo hledat - doma čeká na nešťastníka další výplata. Kdo nebo co působí už tak přeoranému království další škody bez ohledu na stávající mizernou situaci?

Hospodský v Goldshirské hospodě U lva akorát vylezl ze sklepa, když zahlédl vcházet nového hosta. Několikrát už jej viděl. Bytelná kožená zbroj, klobouk stažený do čela... typ co nevzbuzuje příliš důvěry. Ovšem host je host a pokud se přišel jenom napít, budou se jeho finance hodit. S přibývajícím večerem hostinský ztratil chlapa z patrnosti - dotyčný zapadl mezi štamgasty a zdálo se, že se přišel pouze ohřát. Kdyby tak hospodský věděl, že onen neznámý muž bedlivě poslouchá vše, o čem se mluví - že jeho mysl analyzuje a vyhodnocuje, aby si ze všech těch poloopileckých plků vytáhla pravdu... a za pravdu se mnohde platí zlatem. Za její prozrazení a vlastně i naopak. Mluvilo se o mnohém. Sklizeň obilí, komu potlouklo - komu ne, soutěž krásy hospodářských zvířat - kterou měla podle nejnovějších drbů vyhrát jedna dojnice z farmy ve Stormwindu, ale tématem číslo jedna byl fakt, že se znovu ztrácel dobytek. Konkrétně farmář Maclure přišel o pět nejtučnějších vepřů, což je s blížící se zimou těžká rána. A opět. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Jedni uvažovali, že se hanebné krádeže dopustili koboldi, jiní mluvili o obřím vlku, ale skutečnou pravdu neznal nikdo - nebo snad někdo, ale ten někdo odešel tak, jak přišel a zůstal po něm jen stříbrňák na baru.

Co dodat? Dobytek se ztrácí dál, ále to je asi normální. (event prozatím v chladničce)

[Salmo]

Na koberečku


Po dřevěné podlaze hostince přecházela Sinanda a okolostojící obyvatelé - i náhodní posluchači - si mohli vyslechnout fakta pronášená s kadencí goblinské opakovačky. "Pochybuju, že okolí bude čekat, až se zima zeptá, kde že jsme proflákali léto. Je nutné získat nazpět zásoby, zbraně, řemeslníky...už tak je zdejší kraj vycucnutý až hanba povídat. Nemluvě o tom, že je tady spousta těch...jak jsi to řekl, Dědku?" Sinanda se obrátila na ne příliš živého rytíře navlečeného (z náboženských důvodů) v zářivě zlaté zbroji - onen rytíř, zvaný Dědek, se zachechtal a opáčil, že je podružno, zda dříve řekl "pytle vší" nebo "bleší cirkusy", prostě v tom vidí obtíž. "Skvěle, takže to zvládneme i s bleším cirkusem za humny. Každá ruka bude dobrá," ukončila debatu o parazitech Sinanda. "A na tebe blechy beztak nejdou. Teď zbývá otázka, kde začít? Potřeba je vše a tenhle kraj bude ještě minimálně na rok podobný děravému pytli do kterého jen sypeš, ale nic z něj nedostáváš." Nyní se ozval třetí hlas - patřil klidně vyhlížejícímu chlapíkovi v napucované zbroji s odznaky Alteraku. "Měli bychom začít se zbraněmi a nástroji. Co se zvyšují počty vojáků, kvalitní ocel a kovy obecně jsou nedostatkové zboží. Jejich ceny letí vysoko a není možné si je dovolit dovážet." Sinanda promnula čelo. Celá ta věc byla těžší, než se očekávalo. "V tom máš sice pravdu, Angelusi, ale máme snad nějaké místní zdroje - a pokud to situace vyžaduje, využijeme je do posledního kousku. Podle map zde měl být před pár lety důl. Co je s ním?" Odpovědí jí bylo pozvednuté obočí obou debatujících. "Byl, ale je to peleš, kde sídlí jen ty Dědkovy zablešené žoky a pavouci. Nevíme, zda tam ještě něco je," mávl rukou Angelus. Rohatá černokněžnice vykouzlila na tváři široký úsměv. "Pánové, je na čase to zjistit a pozdvihnout tenhle kraj z prachu opět pevně na nohy." Sinanda s úšklebkem sledovala jak ti dva před ní střídavě blednou a zelenají. Jít ven v tuto hodinu nebyl nejšťastnější nápad. Komu by se chtělo... "Ovšem, pokud se vám nechce pytlíkovat s něčím, co by vám mohl nějaký líný přivandrovalec zase sebrat, budiž,mám pro vás jiný úkol - a na jiném místě. Najdete můj starý koberec, který jsem mívala ve Stromgarde. Bude s ním zábava."

"Myslíš TEN koberec?!" vybafl na ni Dědek. "Jakej koberec...?" nechápal situaci Angelus a usilovně se snažil rozpomenout, oč jde. "Pamatuješ na Stromgardský sklepení?" nadhodil Angelovi pomocnou otázku Dědek a jen sledoval, jak se v Sinandiných očích objevují potutelné a tak trochu zlověstné ohníčky. "Má na mysli moji oblíbenou hračku z dřívějška," broukla směrem k divící se drahé polovici. "Nikdy jsem neslyšela žádnou světlušku tak náramně ječet. Ten strach a hrůza v jeho pohledu byly jak pohádka na dobrou noc - a nedívej se tak na mne - potřebuju mezi ostatními činnostmi trochu rozptýlení. Ne že by mne přebalování naší ratolesti nebavilo, ale je nutné trochu rozvířit nudu a dění kolem." "Vážně si myslíš, že je nejlepší doba pro mordování toho pala... ehm - koberce, Sin?" snažil se úkol oddálit Angelus. O to více byl překvapen, když Sinanda vzala jeho nevýraznou námitku na vědomí. "Máš pravdu. Není na to vhodná doba...", s těmi slovy se zvedla a zamířila ke schodům. Na půl cesty se ještě otočila, jako by zapomněla nějaký detail. Její rty se roztáhly ve velmi spokojeném výrazu a vyslovily názor, že světlušky se nejlépe děsí po ránu.




Hledání koberce se protáhlo. Ne že by nebyl nalezen - o což se postarala čtveřice ve složení Dědek, Lucan, Es a Jasmína - jen v něm chyběla "náplň" bez které byl koberec o mnoho méně zábavný, než se předpokládalo. Prozatím bylo zjištěno, že ona "náplň" koberce se připlazila do pevnosti v Hinterlands, kde byla přiožralými trpaslíky uvedena do slušnějšího stavu, z koberce byla učiněna rohožka a onen zábavný vnitřek se vydal na cestu na jih za nějakým Poxtonem, nebo Paxtonem. Proč? Čert ví.
Nutno říci, že celá věc by měla i zajímavou dohru, nebýt toho, že v pevnosti při řešení další cesty došlo k poměrně hlasitému rumrajchu a drobné události, která se v jistých kruzích zve katastrofou. Končilo to pádem stropu, zraněním potažmo zabitím několika syndikátů a prapodivnou zlatavou září, která na dobu zhruba jedné minuty zaplavila okolí. Co se v pevnosti skutečně dělo, nikdo ze syndikátů nezmínil - ba i přímí účastníci mlčí jako hrob. Jedno je však jisté. Od onoho večera nebyl spatřen jeden z řad vysokého důstojnictva.

(Tento event stále probíhá a bude veden mezi eventy Svobodných)

[Salmo]

Ještě jeden kopec, pak srázné údolí a bude na místě. Berthall spěchal, co mu stále pochroumané svaly dovolovaly. Bylo to už poměrně dlouho, co jej v boji na posvátné elfské hoře Hyjalu odhodil ohnivý zplozenec zla, a zranění způsobená nárazem do stromu, se i přes veškerou snahu léčitelů hojila jen pomalu. I pouhá jízda na koni napínala míru jeho vytrvalosti k prasknutí, ale pořád lépe, než jít celou cestu pěšky. "Tam bych došel, ale zpět by mne odnesli na márách a bradou vzhůru", pomyslel si a popohnal koně blíž k trpasličí pevnosti v Hinterlands. Doufal, že nepotká nikoho, kromě trpaslíků - pokud možno přiopilých. Osoba, za kterou jel, byla skryta u trpaslíků už přes rok, aniž by věděli, kdo je. Pousmál se - na chvíli najde pochopení, radu a klid. "Pokud nebyla odhalena", ozval se mu v hlavě varovný hlas. Berthall jej zaplašil jako otravnou mouchu a popohnal koně do svižnějšího klusu.

Do trpasličí pevnosti dorazil k polednímu. Sotva jeho boty zaharašily u vstupu do velké společenské místnosti, od krbu se pootočila postava v rudé kápi, z pod které žhnuly zlatavě se lesknoucí plazí oči. Saristrasza ,ukrývaná před venkovním světem -a hlavně před černou letkou, neztratila nic ze své impozantnosti, byť zvolila lidskou podobu. "Dlouho jsme se neviděli, kapitáne," zazněl místností tichý, kultivovaně znějící hlas. "Už jsem měla nutkání vydat se ven na vlastní odpovědnost a zjistit, co se děje." Berthall se uklonil. "Rád vás vidím živou po tom, co se stalo venku. Naprostá spoušť." Saristrasza sklopila pohled. "Sama země naříkala - a vše živé s ní. Nečekají nás lehké časy... řekněte, přežili všichni z vašich - tedy našich - přátel?" "Byly ztraceny velké části našich jednotek, několik lidí je nezvěstných. Navíc zaútočili nemrtví a vnesli do situace ještě větší chaos," odpovídal po pravdě Berthall. "Na hoře Hyjalu pak došlo k dalším nepříjemnostem a je více než jasné, že se na světlo vydral ještě jeden nepřítel, pominu-li černou letku." "Kdo?" pozvedla tvář Saristrasza, jako by nevěřila tomu, že situace může být ještě horší. "Ragnaros, paní," vyřkl to prožluklé jméno Berthall. "Lituji, že vám to musím oznamovat právě já."

Berthall odjížděl z pevnosti v Hinterlands poměrně pozdě, ale s úsměvem. Saristrasza zachovala svoji identitu v tajnosti a nikoho z okolních obyvatel by ani v nejmenším nenapadlo, že v trpasličí pevnosti sídlí drak. Navíc mu pomohla od úporných bolestí, které ho sužovaly od boje na Hyjalu. Cesta nyní ubíhala rychleji. Kolem byl klid a nic nenasvědčovalo tomu, že by moh být porušen. Berthall si dovolil polevit z obvyklé ostražitosti a zamyslel se nad tím, jak se vlastně všechno semlelo a proč je jedním z mála lidí, kteří požívají dračího vděku.
Začalo to tak: skupina alterackých a stromgardských vojáků se před nějakými patnácti měsíci vypravila na obhlídku. Nalezli černého draka ničící hnízdo rudých. Sebrali skořepinu vejce coby důkaz a měli se k odchodu. Po několik následujících týdnů vídali černého draka častěji a nenapadlo je nic lepšího, než žádat odpovědi na místě nejvyšším. Z Alteraku bylo vypraveno poselstvo přímo k Alexstrasze. Oběma pověřeným se klepala kolena, ale byli přijati vlídně, ba byli dokonce požádáni o pomoc s nalezením dračice, která přišla o snůšku.



Dračice byla nalezena dílem náhodně. Trollové v okolních vesnicích totiž až nápadně často hovořili o velké hostině a masu které spadlo z nebes. Už ten fakt, že vzduchem poletující tvor by nasytil více jak padesát trollů, byl krajně podezřelý. Úderná skupina vzala jednu trollskou vesnici po druhé a obracela je naruby. Nakonec bylo zjištěno, že velká žranice se má konat v okamžiku, kdy "maso už nebude pálit", což bylo neklamné znamení toho, že ono "maso" ještě žije. Nebýt intervence ze strany spojených alterackých a stromgardských sil, pochroumaná Saristrasza by byla vskutku rozporcována a snědena trolly. Vzhledem k tomu, že přechovávat tento nenadálý úlovek ve stromgarde by bylo příliš rizikové, byla dračice ponechána pod dohledem felčarů v trpasličí pevnosti - kde ostatně žila až do teď. Jinak to ani nešlo. Černých přibylo, nyní byli dva a zdálo se, že čistí okolí od potenciálního nebezpečí, aby mohli sami hnízdit. Stejně jako předtím jeden z nich pocuchal Saristraszu, napadli nyní oba jejího druha jménem Narillasanz a smetli jej z oblohy. Proti rozměrnějším černým neměl šanci a po krátkém boji byl zabit.

Mezi tím vším se podařilo i zjistit, koho že mají severní země proti sobě. Po cestě nazpět po stopách černého draka (které vedly až na Outland) bylo více než jisté, že zde neoperuje jeden drak, ale rovnou dva. Obsidia a Hemathion. I když nebyli z nejmenších, dokázali se i skrývat v belfské podobě. V té skutečné jejich křídla zakrývala oblohu a rozměrově několikrát převyšovali skromnou výpomoc z řad rudé letky. O síle draka se přesvědčil i Seitheach. Ve snaze rázně utnout řádění černých, se pokusil Obsidii eliminovat ručně ve chvíli, kdy se chystala k odpočinku u vodopádu v horách Hinterlands. O marnosti svého počínání se přesvědčil v momentu, kdy se ohrožovaná dračice proměnila a začala jízda, na kterou neměl Seitheach do konce života zapomenout. Dračice vzlétla do vzduchu a ve snaze jej setřást z krku, jím flákala o stromy a vše, co bylo v dosahu. Reflex klíštěte opustil statečného elfa ve chvíli, kdy byl několikrát otlučen o strop jeskyně, do které Obsidia vlétla. Z nepochopitelných důvodů ovšem elfa nezabila, ale co nejrychleji a velmi hlučně opustila oblast. Od té doby nebylo po černých dracích v oblasti ani vidu ani slechu.

Teď, když přilétl Deathwing, bylo vše jinak. Samostatně se pohybující rudý drak nebyl v bezpečí a Sarisztrasza byla donucena cestovat mimo severské země nepoznána a už vůbec ne vzduchem. S bandou trpaslíků - archeologů se měla dostat jižněji - směrem ke Stromgarde, ovšem nevyzpytatelné moře zaneslo jejich loď až příliš daleko - štěstí, že se před příď postavil přístav Stormwindu a neskončili někde v džungli Stranglethornu. V hostinci Darkshire narazila na několik lidí, kteří se chystali k cestě zpět na sever. Jakýsi oplátovaný rytíř jménem Lucan cestoval "na zkušenou" do morových zemí a jeden méně živý exemplář rytíře se chystal právě do Stromgarde. Cesta probíhala poměrně v klidu, až do chvíle, než bylo třeba přejít přes hořící pláně, které byly, jsou a budou zamořené černými draky a orky klanu blackhand.



Cesta dál nebyla snadná, i když se ke skupině přidala dvoučlenná dámská posila. Tmou, ozařovanou pouze lávovými jezery, se pohybovalo dost nepovolaných očí, které mohly snadno zjistit, proč jim tak nesourodé uskupení leze přímo do chřtánu a necestuje bezpečněji - vzduchem. Netrvalo příliš dlouho a nastala první konfrontace - protivníkem bylo malé černé dráče. Jeho velikost nečinila jakékoliv potíže, ovšem mrštnost, s jakou se vyhnulo letícímu Deadovu krumpáči, a hlasité kvičení, když mu dobře mířená šipka poranila křídlo, nadělaly vrásky všem. Přítomnost rudé dračice byla odhalena, takže se daly čekat už jen potíže. Nemuselo se na ně čekat přílišnou dobu. Nastaly ihned po vchodu do černé hory. Čekala tam skupina orků, vyžadující vydání draka do jejich rukou. Nu, prostě evidentní střet zájmů končící prolitím hektolitru orčí a dračí, potažmo trpasličí krve. Z černé hory vystřelila skupina jako by jim za patami hořelo - a také že ano, dark ironští trpaslíci je naháněli až k průchodu do jezerní země. Po několika pozvánkách na pivo a vyčerpávajícím pochodu bažinami se všech pět cestovatelů dostalo až do Stromgarde. Přivítání patřilo k těm přívětivějším. Všichni si oddechli a vše se zdálo být v naprostém pořádku. Jen dračice odcházela z dlouho plánovaného setkání poněkud rozčarována (pokud se dá z dračího výrazu alespoň trochu číst) a odlétla směrem k horám bez vřelejšího rozloučení. Co se v pevnosti stalo, nikdo neví.


(Pokračování v dalším tématu)

[Salmo]

Lord Angelus překotně spěchal na sever. Po návštěvě starých známých v zemi, kde mu ještě před krátkou dobou říkali "pane" , se vracel do Stromgarde. Nebylo divu. Jižněji ještě stále nebylo natolik bezpečno aby riskoval život své rodiny z důvodu návratu k věrným lidem z Darkshire, ať jej přemlouvali jakkoliv. Lid na místě, za které před povstáním odpovídal, shledal opět takový, jakým byl, když se ujímal vedení tamní hlídky. Bez jistot, zásob a bez pomoci. Cítil lítost nad tím, jak šel tamní kraj za poslední rok ke dnu, ale opravdu nestál o to být za své služby odměněn setnutím hlavy. Raději být čestně živ na severu, než se nechat na jihu beze cti popravit kvůli hlouposti poslední kancléřky. Odplivl si. Celá záležitost zanechávala na patře hořkou příchuť. Kdyby měl král Wrynn ve správné chvíli oči a mozek na správném místě, mohl dosáhnout smíru všech zemí snadno a hladce, jenže se tak prostě nestalo. Ale co, kašlat na to. Na celý Stormwind. Na severu jej čeká vstřícné přijetí a doma žena s několikaměsíčním synem, což byl fakt, který Angelovi okamžitě spravil náladu.



Těsně před branou Stromgarde mu cestu zkřížil drak velmi podobný jeho Trnovi, jen o hodný kus větší. Po malé chvíli přemýšlení mu bylo jasné, že před ním stojí Saristrasza. První přivítání v pevnosti bylo tedy velice vřelé a nikoliv bez následků. Po chvíli zdvořilostního hovoru přešli k aktuální situaci a potřebám obránců co se týče očekávané bitvy s nemrtvými. Dostalo se mu neočekávaného luxusu. Mohl kdykoliv požádat o pomoc rudé dračice s čímkoliv, co bude v jejích silách. Ještě chvíli po skončení hovoru sledoval odlétajícího draka a až když zalétl kamsi za obzor, Angelus vjel do známých zdí Stromgarde. Usmíval se - dnes už mu náladu nezkazí nic. Jemu ne, ale draku hovor jaksi vázl. Možnost přijít na důvod zkrácené dračí výřečnosti dostal o dva dny později právě Berthall. Ten, který přinesl do pevnosti v Hinterlands poslední zprávu o tom, co se děje.




Není obvyklé, aby si drak postěžoval člověku, ale stalo se tak. Berthall si vyslechl, jak byla Sarisztrasza po dlouhé cestě přijata a jen se lupl do čela, ovšem, to nebylo vše. "Poté jsem tedy na doporučení elfa odešla zpět ke své letce, která nyní sídlí nedaleko, jak mi prozradil jeden z rytířů. Tam mi Velká nakázala, že zde mám kontrolovat dění...," popisovala dračice ne zrovna lákavou situaci, frkla a potřásla hlavou. "Čili vás poslala nazpět." Berthall obezřetně volil slova. Nechtěl Sarisztraszu odradit od ochoty vypomoci s odražením nemrtvých. "Snad panovaly obavy, že by mohlo dojít k vašemu zranění," začal opatrně urovnávat pošramocené mínění dračice. "Osobně bych něco takového také nerad." "Jsem si plně vědoma toho, co dokáže napáchat drak vzkříšený nečistou silou, ale bylo by mi silně nepříjemné být zde a nepomoci vám, když jste vy před rokem pomohli mně," opáčila již o něco mírněji. "Splatím svůj dluh vůči zdejším lidem." To, že svá slova myslela vážně, se projevilo v následujících dnech, kdy do pevnosti přibyly dvě balisty, postupně přenesené pod rudými křídly. Balisty i Sarisztrasza splnily svůj úkol téměř dokonale (viz. bitva o Stromgarde) , ovšem den po boji nebylo po draku ani vidu, natož slechu. O hledání se pokoušel Angelus, Berthall i jiní, a výsledky chtěl znát i král... Ovšem nikdo nenalezl ani šupinu. Okusují snad někde v Arathi lišky dračí kosti?




Mezi tím vším proběhla ještě jedna neméně zajímavá událost, která pasovala rytíře Volcanose na felčara, Lorda Angeluse na činitele zázraků a oba dva shodně na blázny riskující krky. Vše se mělo tak: Lord Angelus při jedné z hlídek nad táborem nemrtvých vzbudil ne příliš chtěnou pozornost, kteroužto smrdutá kostěná cháska ocenila více či méně zdařilými salvami šipek. Vzhledem k tomu, že drak byl dobrým cílem, nemohlo to dopadnout jinak, než na zem. Přistání bylo jen o chlup úspěšnější, než podobný manévr nejmenované Draeneiské lodi před několika lety. Když už nic jiného, vyrytý rigol byl menší a oběti se, alespoň podle okamžité kontroly, omezily na číslo jedna. Leč okamžitá kontrola nebyla přesná a Angelus, užírající se nejistotou, se prostě o den později musel přesvědčit, zda Trn (tak se drak jmenoval) opravdu skončil tam, kam dopadl. Po příchodu na místo bylo jasné, že drak ještě není mrtev. Zbývalo tedy jediné. Dostat jej z dosahu nemrtvých. Ke slovu přišly nejprve dosažitelné lektvary, které však byly něco jako malina pro elekka. Drak po jejich pozření urazil krátkou trasu, zhruba na půl cesty k pevnosti, a opět zalehl. Angelus ozkoušel vše. Maso, vodu, pobídky... sliboval draku věci, při kterých zůstával rozum stát. Jisté však bylo to, že vše dohromady zabralo a oslabené zvíře se za vydatné pomoci domotalo až do bezpečí Stromgarde. Zde nastoupil do příběhu Volcanos. Tahal šipky, mrazil, ba se dokonce pokusil o transfuzi krve od svého draka (áno, od Debila). Prvé dvě činnosti byly úspěšné, třetí nikoliv. Potrefený nebožák sebou začal po prvních přenesených kapkách krve tak šít a mlátit křídly, že by byl novopečeného adepta medicíny rozmačkal. Zůstalo tedy jen u ošetření ran a odsunu draka dále - kamsi do míst vyhrazených ogrům. Dalších pár dní se o něj staral Volcanos i jiní léčitelé a pak se vypařil, jako by do vody spadl. Každý večer Angelus vycházel před dům a čekal, kdy uslyší svištění Trnových křídel. Během týdne se dočkal draka a současně i velkého překvapení s kterým se zatím nikomu nesvěřil. Zná jej pouze on sám a drak.

(Sarisztrasza lítá kdesi v luftě, uzdravený drak je vzhledem k posledním událostem na Kalimdoru)

[Salmo]

Bardské klání

V hostinci "U Bruuka" v Ironforge se konalo již předem oznamované klání bardů a potulných pěvců. Startovní listina obsahovala šest jmen, a těch, kteří přišli vyslechnout písně a balady, také nebylo zrovna málo. Slavnostní slovo pronesl jeden ze členů poroty, sládek věhlasného cechu pivovarníků, Dabeer. Roztočily se pípy, naplnily korbele a soutěž mohla začít.



První téma bylo volné a zazněly písně veselé, někdy i lechtivé, ale i balady smutné a pro zamyšlení. Písní, zvanou "Bojový řev" zaujala Garthana Stonehammer a nasadila tak pomyslnou laťku velice vysoko. Táhlým a tklivým nápěvem, vyprávějícím o Perenoldovi, srovnala skóre další účastnice Lyriel Nightingale. Smích na tvářích přítomných opět vzbudila velice lechtivá pijácká písnička z úst Gobie Goldhammer. První mužský účastník, Dargan Stoneheel, zapěl jak jinak než o boji a další, zvaný Reginald Romley, se nenechal zahanbit a vytasil se s úderným textem o pivečku, kterého si mimo zpěv notně přihýbal. Nápaditým a neotřelým provedením se vyznačovala i další píseň v podání Evally Flamigan. (V průběhu soutěže byla držkatými trpaslíky překřtěna na "bubenici na dýky")



Po přestávce na pivo začalo pomalu přituhovat. Další kolo bylo tématické a co jiného mohlo být lepším námětem, jak něco, co trpaslíci milují? No jistě! Zlato! Pělo se se zaujetím pro věc: někdo o výpravě pro zlato, někdo zas o bohatství a nebezpečí které skýtá, další song oznamoval, že za zlato se dá koupit všechno, jiná pěvkyně se chlubila, že už má zlatíčko doma... hodně toho bylo, ale přeci o jednu písničku méně. Soutěžící Reginald Romley byl indisponován svátečním ležákem a ve chvíli, když ostatní zpívali, chrápal pod stolem - místy i na stole.



Po posledním pěvci dali rozhodčí hlavy dohromady a smolili mnoho poznámek a čísel na startovní listinu. Po sečtení bodů vyšlo najevo, že soutěž má dvě vítězky: Garthanu Stonehammer a Lyriel Nightingale, z nichž každá zpívala jiným stylem, ale obě natolik dobře, že se mohly postavit na stupínek nejvyšší a přijmout polovinu mithrilového pokladu. Dva nejlepší texty byly vytištěny a najisto se umístí v trpasličí hitparádě.

Lyriel Nightingale: Balada o Perenoldovi

"S kým mám tu čest", děl hrdý pán, "že klanět se mu mám?"
"Orel či páv má z peří háv, peří já se nelekám.
Horší než jed v ústech žen a smrtelnější zbraň,
je pero v rukou básníka. Toho se orle chraň."
Tak promluvil, tak promluvil, hrdý alteracký pán.
Teď prázdný hrad a pustý dvůr, jen stíny straší tam.
Tak promluvil, tak promluvil, hrdý alteracký pán.
Jeho tichý hrob je bez jména a nikdo nemodlí se tam.


Gathrana Stonehammer: Zlaťáky
Dukáty a zlaťáky, goldy nebo chechtáky.
Jak řikáte jim, je mi fuk, ale bez nich... ani ťuk!
Nesnáší je kněží s kšticí prořídlou a banditi vás pro ně podříznou.
Ale kdo z vás by je v kapse nechtěl, pořád lepší, než tam mít chrchel!
Že lásku za ně nekoupíte? Kdeže! Spousta srandy je za ně vleže!
A že vládnou poctiví? Blbost, osud náš určuje na mamon bohatost.
Sedm smrtelných hříchů máme a sedm z nich díky zlatu známe.
Pojďme se teda prachů zbaviti a za pivko je směniti!

ooc: Cenu za rozchechtání poroty i okolí inrl by zasloužil Reginald Romley, jehož "pivečko" bylo... něco nepředstavitelnýho. Jináč jsme nasadili alianční laťku v obsazení na eventu pro rok 2015 13!!! trpaslíků, lidí, elfů a čeho všeho ještě. (Mohlo být 15, škoda těch dvou nepřítomných - odjetých nebo nemocných). Díky všem účastníkům ať již zpívali, nebo jen poslouchali, bavili se a nasávali. Díky Cerothovi za perfektní trpasličí obsluhu, která reálně lítala vzduchem, byla schopna vykouzlit minimálně deset druhů alkoholu a taktéž zpacifikovala jednoho nepřizpůsobivého jedince.

[Salmo]

Proč utloukl svou ženu?


Tak zněl název již dlouho neviděné divadelní hry (z pera někdejší vůdkyně Potulné herecké společnosti), která byla prezentována v nádherné scenérii Nagrandského soumraku. Publikum bylo malé, ale příjemné a herci si dali sakra záležet na výkonu. Role soudce se ujal trpaslík Hrothgar, nešťastného ducha zavražděné si střihla potulná věštkyně a vraha galantní zlodějíček. Publikum se bavilo poměrně bujaře a po děkovačce bylo rozhodnuto, že se co nejdříve nastuduje další komedie - tentokrát s názvem "O ošklivé princezně". Komedie bude odehrána na stejném místě v první nebo druhou březnovou sobotu.




(ooc: díky účinkujícím i perfektnímu publiku a vězte, že vraha i zavražděnou si zahráli rl manželé )

[Salmo]

O ošklivé princezně

Jak již napovídá název, byla odehrána další komedie. Až na to, že se tam nepohybovala jedna princezna, ale rovnou dvě! Ta první hrála ráda ragby a obstojně střílela z minometu...a ta druhá byla chlap. Co více říci. Obecenstvo zíralo zprvu nevěřícně, ale čím dál častěji zněl smích - a o to taky šlo. Role krále - nešťastného otce obou "princezen" - se ujal Hrothgar. Roli úlisného rádce Katastrofia ztvárnil Sadao, vše komentovala ukecaná trpaslice Gobio a drak? Ten přiletěl tak nějak sám. Další představení s názvem "Kterak si dva do úsměvu šlápli", bude odehráno na stejném místě cca v prvních dvou víkendech na začátku dubna.




(ooc: díky členům souboru i těm, co došli - doufam, že jste se bavili )

[Salmo]

Poslední večeře


To, co se semlelo na Outlandu mezi ogřími klany již douho nemělo obdoby. Jedni (ti tupější a agresivnější) sočili na druhé (chytřejší a mírnější) a vůbec. Vypadalo to na ozbrojený konflikt, při kterém budou kyje, krocani, sekery, krocani, ogři, krocani... a další krocani, lítat luftem až do úplného vyhlazení ogřích populací. Ne že by to nekterým rasám, žijícím na Outlandu vadilo, ale přeci jen: pobít tolik nebohých zvířat kvůli sporu několika stovek rozkacených ogrů, není příliš košer a mohlo by to znamenat problémy v případě, že by se dostavila kontrola od D.E.H.T.A. Celou věc paradoxně rozsekli sami ogři. Chytřejší a umírněnější kmen zaslal žádost do nejbližší draeneiské osady a sliboval tučnou odměnu, pokud bude zabráněno masakru (masakru ogrů, pochopitelně - na krocany nebyl brán ohled). Z důvodu nedostatku diplomatů se na mírové rozhovory vydala skupina, kterou zastupovalo "od každé rasy něco". Dva elfi, draeneika a člověk. U prvního,chytřejšího kmene šlo vše hladce. Velký náčelník se obával hlavně gronnů, které měl k dispozici kmen druhý. Sám neměl zájem bojovat. Pro něj byli prostě důležitější krocani a nacpané panděro.

Výprava ke druhému kmenu byla poněkud rizikovější. Každý z rádoby diplomatů nesl jednoho krocana, coby poslední záchranu v případě, že by mělo po nezdaru diplomacie dojít ke kuchyňské úpravě vyjednávajících. Leč náčelník druhého kmene byl právě po večeři, tak nejevil zájem o jednohubky. Alespoň prozatím. Po vyčerpávajícím dialogu, ve kterém se to hemžilo gronny a jak jinak než krocany, uhodil Itas hřebík na hlavičku oznámením, že druhý kmen má excelentního kuchaře, který umí upravit hudrující drůbež na 100 způsobů. Na to jich několik vyjmenoval, ač vůbec nevěděl, zda kuchař tolik recepisů umí, ba jestli onen chytřejší kmen vůbec kuchaře vlastní. Náčelníka to navnadilo. Požádal, aby byl kuchař předveden a ukázal své umění, pak že bude možno debatovat, nadto naznačil, že pokud mu bude chutnat, najisto dojde k dohodě a válečný stav bude zrušen. Ovšem, pro sichr, aby se skupina vrátila, si na místě ponechal "toho co vypadá jak krocan", a ukázal na Berthallovu přilbu s chocholem. Co měl nebožák dělat. Zůstal i s krocany, kteří postupem času posloužili jako jednohubky pro čekajícího náčelníka, a modlil se za brzký návrat zbylých diplomatů. Ti mezitím pracně umlouvali náčelníka první vesnice, aby zapůjčil kuchaře, jenže bez úspěchu. Kompromis navrhl opět Itas. Co kdyby se náčelníci sešli nad pečeným krocanem rovnou ve vesnici? Jeden bude ochutnávat a ke smíru pak dojde najisto.

Po krátké cestě tam a zase nazpět se zdálo, že je vyhráno... opět hladový náčelník agresivnějšího kmene přistoupil na cestu do cizí vesnice a zdálo se, že ho kdekdo utáhne na vařené nudli...pokud bude z krocana. Náčelníci usedli, hodovali, dobrou vůli spolu měli, dokud nedošlo na gronny. Je lepší gronn, nebo krocan? Co nadělat...diplomatická skupina měla za úkol najít gronna na ochutnávku a pokud možno se při tom nenechat zabít. V tom měla pomoci posila. Jakýsi rytíř jménem Saifor, který narazil na nešikovného mága, byl ochoten vykonat téměř cokoliv, aby se z Outlandu (kam ho portál omylem vyhodil) dostal zpět na rodnou hroudu. Tedy jich šlo pět. Gronn, který se měl podle slov draeneiky často producírovat kolem "hory duší", byl opravdu na svém pravidelném špacíru a nebylo nesnadné jej zahlédnout. Ovšem: jak jej dostat na zem a posléze na pánev? Co se skupina dohadovala, zmizel gronn z dohledu. Jeho stopy mizely kdesi pod horami a těžko pátrat, kam se poděl.



Náhrada však byla nalezena brzy. Kolem úpatí kopců se pohybovalo sotva viditelné (hlavu mělo kdesi v korunách stromů) mládě gronna. První se na něj vyřítil Saifor a obratem byl změněn v chrastítko. Krom toho že chrastil, taky hodně řval, ale co se dalo dělat. Pro mír se musí něco vytrpět. Jakmile chrastící a svítící objekt gronna omrzel, švihl s ním do blízkého rybníčku. Světlonoš z incidentu naštěstí vyvázl nezraněn, pokud nepočítáme újmu na hrdosti, když se zcela nerytířsky zapíchl nosem do bahna, spolkl pár pijavic a po boji lovil úhoře z poza zbroje. Přítomné dámy sledovaly boj z bezpečné vzdálenosti a pokoušely se gronna upoutat řadou světelných efektů, ale bez většího úspěchu. Lépe na tom byl Itas. Za cenu kompletního oslintání a několika masivních modřin se mu podařilo gronna oslepit a následné naporcování těžkopádného živočicha již bylo otázkou minut. Těžko říci, co na následné hostině chutnalo ogrům více, zda křidýlko nebo stehýnko. Bojovat však už nechtěl ani jeden. Co dodat? Diplomaté se dočkali zasloužené odměny, kterou si nakonec odvedl Saifor, neb krocanů měli všichni ostatní plné zuby. Co s tou "výhrou" udělal, je otázka. K jízdě po belfském způsobu krocana nepoužil...a vlastně se ten krocan najednou tak nějak ztratil. Kam? Snad napoví skutečnost, že v jednom nejmenovaném sirotčinci měli zrovna ten den drůbeží hody...




(ooc: díky přítomným za trpělivost s nechutně rollujícím gronnem, áno...ani když rollnete 90, neni vyhráno, pořád někdo může rollnout 100 )