Welcome to the Lineage2.cz :: Forum.
Results 1 to 8 of 8
  1. #1
    Registered Users
    Join Date
    Oct 2013
    Posts
    152

    Legendy Shu'halo

    Hlas náčelníka Orkelt Thunderhorn je velký znalec prastarých legend a příběhů. Pro své přátele jich pár vybral a sepsal.


    Last edited by Ceroth; 22-12-2014 at 20:09.

    Lord z Elrendaru
    "There is always hope"

    http://elrendarkeep.forumczech.com/

    Eranon - RPGM pro Hordu

    Zajímá tě Roleplay? Rád bys začal RP hrát? Máš RP dotaz? Neboj se napsat PM nebo na skype (nick: cerothseal)

  2. #2
    Registered Users
    Join Date
    Oct 2013
    Posts
    152
    Pohádka taurská první: Znovuzrození



    Za dávných dob, kdy svět býval lepší a tauři ještě neměli domov a putovali Pustinami, byl jeden malý kmen. Každý jeho člen byl vynikající lovec a válečník, jeden ale nad všemi vynikal. Jmenoval se Chaska, „Prvorozený“, a byl to synovec náčelníka. Síla, chytrost, mrštnost, nic mu nechybělo, a proto byl velmi oblíbený mezi všemi členy kmene. Všemi, až na jednoho: jeho vlastního strýce. On měl totiž důvod, proč ho nenávidět. Kdysi dávno vyslal jednoho ze svých přátel k moudrému věštci ze sousedního kmene, který tehdy přebýval poblíž, pro věštbu. Přítel se vrátil s varováním, které ale bylo neúplné, kus totiž cestou ztratil. Na kůži s proroctvím bylo napsáno: „Dávej si pozor, neboť ten, kdo tě sesadí a zabije, bude tvůj sy…“ Nebylo ale jasné, zda syn nebo synovec, ale jelikož náčelník syna neměl, choval o to větší zášť ke svému synovci.
    Jednoho dne na kmen zaútočili kentauři. Pod vedením Chasky ale neměli tauři sebemenší problém s jejich odražením. Bitva byla krátká a rychlá a tauři neměli jediného padlého. Ten večer oslavovali Chasku jako hrdinu jejich kmene. A tehdy se strýc opravdu polekal, když uviděl jeho oblibu. Rozhodl se jednat a tak v nestřeženém okamžiku nasypal Chaskovi do rohu s pitím slabý jed. Chaskovi se udělalo zle a náčelník se nabídl, že mu pomůže ven, aby se vyzvracel. Vyvedl ho za osadu, a zatímco Chasku podpíral, vší silou mu zabodl do zad otrávený kentaurský šíp. Šíp a dva jedy byly na mladého hrdinu příliš a on na místě zemřel. Několik kapek jeho krve dopadlo na zem a vsáklo se do hlíny. Náčelník rychle běžel pro pomoc, aby neupadl v podezření, ale Chaskovi už nikdo pomoci nedokázal.
    Veliký byl smutek kmene, když vynášeli ráno padlého hrdinu k pohřbení. Postavili mu vysoký hrob a zabalili ho do nejkrásnější látky, jakou nalezli. Smutek byl tak velký, že ještě toho dne sbalili svůj tábor a odjeli.
    Po několika letech se ale vrátili. Chaskův hrob se už dávno rozpadl, ale na místě, kde se Chaskova krev vsákla do země, vyrostl pomerančovník. Všichni se tomu divili, kde se tu ten strom vzal, ale byli rádi za trochu ovoce. Na hostině na počest svatby náčelníka byly pomeranče vyhrazené pro nejvyšší vrstvu a náčelník sám je ochutnal jako první. A v tu chvíli uslyšel povědomý hlas, šeptající v jeho hlavě.
    „Já jsem Chaska. Pamatuješ si na mě? Zabil jsi mě, ale já žiji,“ šeptal jemně. Strýc se na něco vymluvil a vypotácel se ven. Tak Chaska byl naživu, jeho duše přebývala ve stromu. Musel něco udělat. Hned ráno prohlásil, že se mu ve snu zjevili předkové, kteří mu řekli, že ten strom je prokletý, že musí být pokácen a zbytky jeho ovoce hozeny kodům. Tak také učinili. Strom pokáceli a spálili. Na místě ale tentokrát zůstali.
    Nedlouho poté se největší kodici narodilo nádherné telátko. Bylo silné, už po několika týdnech se pralo s většími telaty a vyhrávalo. Náčelníkovi se velmi líbilo a tak si ho nechal. Telátko rostlo a mohutnělo rychleji, než bylo obvyklé a náčelníkovi to začalo být podezřelé. Když dorostlo do plné síly, byl mu ani ne půl rok. Pak se tauři opět stěhovali a tenhle silný kodo táhl náčelníkovy věci. Během cesty ale náčelník strnul. Opět se ozval ten hlas, tentokrát vycházel z koda.
    „Já jsem Chaska. Pamatuješ si na mě? Dvakrát jsi mě zabil, ale já přesto žiji.“ Tohle ho vyděsilo ještě více, než strom. Přemýšlel, jak se zbavit koda, ale to nebylo tak snadné. Nakonec využil slavností Pramatky Země a ukázal svou oddanost tím, že obětoval nejlepší zvíře svého stáda. Po vykonání oběti položil kodovu hlavu na oltář a zbytek jeho těla snědl kmen.
    Po deseti měsících kmen slavil. Náčelníkovi se narodil syn. Vše ukazovalo na to, že to bude zdatný hoch a to se také splnilo. Když mu bylo devět, uhnal první antilopu, nad čímž všichni zůstali stát s otevřenou pusou. Když mu bylo dvanáct, odrazil svůj první útok kentaurů. Jeho obliba rostla spolu s jeho schopnostmi. Na oslavě jeho patnáctých narozenin najednou náčelníkův syn povstal a požádal všechny o pozornost.
    „Musím vám všem něco říct. Nejsem ten, kým se zdám být. Byl jsem taurem, rychlým a schopným a byl jsem zabit. Znovu jsem se narodil, byl jsem pomerančovník, košatý a štědrý a byl jsem pokácen. Znovu jsem se zrodil, byl jsem kodo, věrný a silný a byl jsem obětován. A teď stojím před vámi. Já jsem Chaska. Třikrát mě můj strýc a váš náčelník zabil, a třikrát jsem se vrátil. Já jsem Chaska a můj otec je můj vrah.“ V tu chvíli všichni strnuli. Byl to opravdu on? Tolik se mu podobal. Podívali se tázavě na náčelníka, kterému došlo, že věštba se naplnila. Chytl svoji sekeru a z řevem se na Chasku vrhl. Ten ale chytil strýce za rohy a mrštil s ním o zem tak silně, že to zlému strýci zlomilo vaz. Tauři poklekli před tím zázrakem a od toho dne tomu kmeni velel nový náčelník, s právem prvorozeného. Chaska byl moudrý a vládl dlouho, a když doopravdy zemřel, stal se skutečnou legendou. Říká se, že až to bude skutečně potřeba, Chaska Znovuzrozený se opět narodí, aby pomohl svému Lidu.
    Last edited by Ceroth; 22-12-2014 at 19:37.

    Lord z Elrendaru
    "There is always hope"

    http://elrendarkeep.forumczech.com/

    Eranon - RPGM pro Hordu

    Zajímá tě Roleplay? Rád bys začal RP hrát? Máš RP dotaz? Neboj se napsat PM nebo na skype (nick: cerothseal)

  3. #3
    Registered Users
    Join Date
    Oct 2013
    Posts
    152
    Pohádka taurská druhá: Ohnivý lišák



    Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil na Zimních lukách na severu jeden taurský kmen. Žili v zimě a sněhu, ale zvykli si a díky dlouho předávanému ohni jejich život nebyl tak těžký. Museli na něj ale dávat pozor, protože jediný, kdo uměl přivolat oheň, byl dlouho zesnulý šaman, takže kdyby o něj přišli, neměli by už možnost, jak ho navrátit. Starali se o něj velice dobře a dlouhá léta je jeho plameny hřály, dávali jim ochranu před zvěří a mohli si na něm péct ulovené maso. Bylo to ještě před dobami, kdy se na Zimních lukách objevili první elfové a meďácké kmeny zešílely. Na Zimních lukách vládl pokoj a mír, neboť tauři i meďáci si v časech nouze velmi ochotně pomáhali.
    Jednoho dne si malá Sihu, „květinka“, hrála s kamarádkami. Byla to nevinná dětská hra, přesto měla přinést velké neštěstí. Holčičky se koulovaly, válely se ve sněhu a tančily. Probíhaly vesničkou a házely jednu kouli za druhou. Jenže pak se to stalo. Sihu šlápla na kluzký kámen u ohniště a spadla přímo do ohně. Její kamarádky a ženy, které zpracovávaly maso u ohně, ji rychle přispěchaly na pomoc a uhasily Sihu sněhem. Holčičce se naštěstí nic nestalo, ale kmen měl za tuhle nehodu velmi trpět. Sníh totiž dopadl i do ohniště a oheň udusil. Kmen byl po dlouhých letech bez ohně. Na Sihu se nikdo nezlobil, myšlenky všech se upínaly k budoucnosti. Jak přežijí ledové noci, když je nebudou zahřívat plameny? Pak jejich náčelníka napadla spásná myšlenka. Meďáci! Ti přece musejí mít oheň. Pravda, žili ještě o něco barbarštěji než tauři, ale žít na Zimních lukách bez ohně? To přece nemůžou zvládat ani oni. Jenže kdo k nim půjde? Přihlásilo se několik dobrovolníků, ale stařešina kmene je odmítl.
    „Omlouvám se,“ řekl lítostivě. „Ale podle zákonů, které nám dali naši předkové, musí jít pro oheň ten, kdo zapříčinil jeho uhašení. Jen tak může odčinit svou vinu.“ Zraky všech padly na malou Sihu.
    „Ale Sihu je ještě dítě!“ ozvaly se hlasy. Stařešina pokýval hlavou.
    „Ano, ale jiná možnost není. Zákon předků mluví jasně.“
    Ještě ten den vyrazila Sihu k meďákům žádat o oheň. Meďáci nežili zas tak daleko, ale velmi se podivili, když uviděli malé děvčátko přicházet samotné a divili se o to víc, když uslyšeli důvod její návštěvy. Vůdce meďáků si ji změřil, když před něj předstoupila a sdělila mu svou prosbu.
    „Statečná být malá. Být líto mě, meďák nemoci pomoci taur. Vědět ale, kde vzít oheň. Na Lukách potulovat se oheň lišák. Ty ho najít a on vám dát oheň. Krandl, dát malá něco jídlo a pití, než ona odejít hledat lišák!“ zavolal na svého poskoka. Meďák donesl Sihu trochu hřejivé medovice a vyhlášenou meďáckou pochoutku: medové rampouchy. Pak se s ní hezky rozloučili a Sihu odešla na zasněžená luka hledat ohnivého lišáka. Netušila ale, že lišáka naposledy někdo viděl před mnoha zimami, takže nebylo jisté, jestli ho vůbec potká. Sníh ji křupal pod kopyty a začalo chumelit. Sihu se klepala zimou i přes spoustu kožešin z vesnice a hřejivou medovici meďáků.
    Najednou uviděla v dálce něco ryšavého. S nadějí se k tomu rozběhla. Ryšavá věc se ale nehodlala nechat chytit a utíkala. Sihu ale najednou ucítila novou sílu a odhodlání přinést ohnivého lišáka do vesnice. Hluboký sníh ani chumelenice ji přece nemohly zastavit. Náhle ryšavá věc zmizela ve sněhu. Sihu přiběhla k místu, kde se lišák vypařil. Naběhl totiž do pasti a teď dole poštěkával, bez možnosti útěku. Když uviděl Sihu, zakňučel.
    „Pomoz mi ven,“ zaprosil. Sihu ani nepřekvapilo, když promluvil. Znala takové pohádky a myslela si, že mluvící zvířata jsou běžná. Nevěděla ale, jak dostat lišáka ven.
    „Prosím, když mi pomůžeš, dám vaší vesnici to, co jí chybí: oheň,“ kňučel dole lišák. Sihu už neváhala ani vteřinu. Svlékla si svůj kabátek a roztrhala ho na cáry. Ty pak svázala a jeden konec hodila lišákovi dolů. Ten se do něj zakousl a Sihu ho začala tahat nahoru. Byl těžký, ale Sihu ho v žádném případě nechtěla pustit dolů. Nakonec ho ale vytáhla.
    „Děkuju ti,“ řekl udýchaně lišák. „Teď, když jsi splnila, co jsi slíbila, splním svůj slib já. Jdeme domů.“
    Když se Sihu vrátila do vesnice s obyčejným lišákem, mnozí si říkali, co je to za žert. Pak ale lišák přistoupil k vyhaslému ohništi a dvakrát štěkl. Z jeho tlamy vylétlo několik jisker a ty nějak zapálily smutné černé místo. Oheň se vrátil do vesnice. Všichni se radovali a ten den lišák slíbil taurům jednu věc: Až bude potřeba, přijde jim vždy rozdýchat uhlíky a zapálit polena. Od toho dne se už tauři ze Zimních luk o oheň nestrachovali a mohli si více užívat radostí pozemského života.
    Last edited by Ceroth; 22-12-2014 at 19:47.

    Lord z Elrendaru
    "There is always hope"

    http://elrendarkeep.forumczech.com/

    Eranon - RPGM pro Hordu

    Zajímá tě Roleplay? Rád bys začal RP hrát? Máš RP dotaz? Neboj se napsat PM nebo na skype (nick: cerothseal)

  4. #4
    Registered Users
    Join Date
    Oct 2013
    Posts
    152
    Pohádka taurská třetí: Šprýmař Honaw



    Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil mladík jménem Honaw, „medvěd“, který byl mnoha kmenům známý jako velký šprýmař. Měli ho rádi, třebaže si z nich nejednou vystřelil, protože nikdy nikoho nezranil a další den si udělal legraci z někoho jiného, k nemalé radosti všech členů jeho kmene. Jeho vtípky byly navíc tak zábavné, že i potrefený se občas zasmál své vlastní hlouposti. Honaw jim prosvětloval dny, i když nic jiného pořádně neuměl. Byl nemotorný, nikdy nic neulovil a párkrát málem umřel, když snědl nějakou jedovatou rostlinu při sběru. Naštěstí se ho podařilo vždy zachránit, ale taky pokaždé chvíli trvalo, než se mu pokusili pomoct, protože si nebyli jistí, zda to jen nehraje.
    Honawův kmen, kterému většina ostatních kmenů říkala Veselý kmen, putoval Pustinami, jako mnoho dalších. Samozřejmě měli stejné potíže, jako všichni tauři, a ani Honawův ostrý vtip často nepomáhal. Ale aspoň jim život nepřišel tak hořký a prázdný, zvlášť, když u velké hostiny Honaw vždy parodoval nejvýraznější členy kmene.
    Jedné noci ale tábor Veselého kmene přepadli prasáci. Tauři se jim postavili na odpor, ale prasáci byli čerství, což jim dávalo velkou výhodu proti ospalým taurům, kteří se zrovna probudili. Nakradli nějaké jídlo, kožešiny a zbraně a zase zmizeli. Aby je nepronásledovali, sebrali několik zajatců, mezi nimi i Honawa. Odvlekli je do svých úkrytů mezi trní. Tam je praštili do hlav, spoutali a nechali ležet. Pak určili dva prasáky, kteří je budou hlídat.
    Když se Honaw i ostatní probrali z ran do hlav, poznali, že jsou ve velkém průšvihu. Spoutaní, hlídaní a jejich kmen nejspíš ani neví, kde jsou. Stráže pochrupovali, ale téhle výhody v žádném případě využít nemohli, protože za pár minut je přišli dva prasáci vystřídat. Jeden z čerstvých na ně zařval, ať se probudí a v tu chvíli si Honaw něčeho všiml. Oni mluvili stejnou řečí. Tím pádem by jim mohli rozumět a toho by se dalo využít. Okamžitě začal skládat ďábelský plán na útěk.
    „A tenhle znáte?“ řekl nahlas, aby ho mohli stráže slyšet. Jeho spoluvězni se na něj zle podívali. Jak může v tuhle chvíli myslet na vtipy. „Víte, jaký je rozdíl mezi kentaurem a lejnem? Pachově žádný, ale lejno nemá hloupý kecy!“ Tauři zavrtěli pohoršeně hlavami, ale ze strážního postu se ozval tichý smích. Honaw se pousmál a pokračoval.
    „Nebo kentaurská férovka!“ začal napodobovat hlasy. „,Kolik ti je?‘ ,Devět‘ ,Nás taky!‘“ Smích střežících prasáků sílil a spoluvězni pomalu začínali chápat, proč to dělá. Prasáci měli očividně kentaurské vtipy v oblibě a bylo na nich vidět, že čekají na další. Honaw je nehodlal zklamat.
    „,Podívej, támhleta kentaurka se na mě usmála!‘ ,To nic, taky jsem se musel smát, když jsem tě poprvé viděl.‘“ To se prasáci začali řehtat.
    „Když jsem tě poprvé viděl…“ hýkal jeden. „To jsem ještě neslyšel!“
    „Ty!“ zavolal druhý na Honawa. „Ty musíš jít s námi, o takhle vtipnýho taura nemůžeme náčelníka připravit!“ Nechal druhého prasáka, ať se směje a sám odvedl spoutaného Honawa ke svému náčelníkovi.
    Ani on nebyl suchar a Honaw u něj slavil úspěch s vtipem, které tři tělesné otvory jsou na kentaurovi nejlepší. Samozřejmě že ty po vidlích. Když se náčelník i osazenstvo jeho sálu dosyta nasmálo, nabídl Honawovi, aby u něj zůstal jako šašek. Bude svobodný a dostane ty nejlepší kusy z uloupeného a uloveného jídla. Honaw přijal, ale něco za to chtěl. Když náčelník uslyšel jeho žádost o propuštění taurských zajatců, okamžitě mu to bylo splněno. Tak Honaw zůstal u prasáckého kmene a bavil náčelníka.
    Žil u prasáků teprve několik dní a už tak si u nich vybudoval silnou pozici. Nebyl jen šaškem, byl i vlivným rádcem a téhle funkce naplno využíval. Nějakou chvíli mu to sice trvalo, ale dokázal vysvětlit, že kdyby se prasáci a tauři naučili žít pospolu, oběma stranám by to prospělo. Měl velké štěstí, že náčelník byl po několika vtipech a po lahvi kradené ohnivé vody svolný skoro ke všemu. Na Honawův nápad tak přistoupil relativně rychle. Koneckonců, společně jim to proti kentaurům půjde líp. Nechal proto vyslat posla se vzkazem taurům, že chce projednat podmínky vzájemné dohody o neútočení. Sněm měl proběhnout na nedalekém kopci a Honaw měl fungovat jako prostředník mezi oběma stranami.
    Náčelníci obou kmenů na místo dorazili včas, každý s malou osobní stráží a začalo jednání. Nutno říct, že ani jeden z nich nebyl moc zručný diplomat, takže se často hádali o prkotiny. Prasácký náčelník měl ale slabší nervy a když po něm chtěl taurský vůdce navrácení všeho, co nakradli, divoce zařval a tasil dlouhý kostěný nůž. Na pahorku vypukl lítý boj prasáků proti taurům. To byl Honawův plán a sám se do boje přidal. Sice nikoho ani nezranil, ale i tak tauři vyhráli, protože když jeden z nich zlomil prasáckému náčelníkovi vaz, dali se ostatní na útěk.
    Honaw byl mezi svými slaven jako hrdina, protože pouhou řečí dokázal osvobodit své spoluvězně. Prasáci si na ně navíc už nikdy netroufli, takže měl kmen o starost méně. A Honawovi se od té doby říkalo Honaw Ostrý jazyk, na památku jeho vítězství nad prasáky.
    Last edited by Ceroth; 22-12-2014 at 19:47.

    Lord z Elrendaru
    "There is always hope"

    http://elrendarkeep.forumczech.com/

    Eranon - RPGM pro Hordu

    Zajímá tě Roleplay? Rád bys začal RP hrát? Máš RP dotaz? Neboj se napsat PM nebo na skype (nick: cerothseal)

  5. #5
    Registered Users
    Join Date
    Oct 2013
    Posts
    152
    Pohádka taurská čtvrtá: Šepot naděje



    Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil postarší taur, velmi zběhlý v umění vyprávění a zpěvu. Znal spoustu příběhů a spoustu písní a neustále hledal další, neboť Lid si za celá tisíciletí na Azerothu vybájil dlouhou řadu všelijakých legend. Jeho umění nezůstávalo zapomenuto, za svůj život objel hodně dvorů králů, i slavností náčelníků. Nikdo na něj nikdy nezaútočil, protože věděl, že proti jeho vrahovi by se spojil celý svět, bez ohledu na to, zda by to byla Aliance, Horda nebo třeba i divoké kmeny odněkud ze západu. Všichni ho respektovali, kudy prošel, tam na čas ustaly všechny konflikty a zavládl mír. Přes všechnu svoji slávu nikdo neznal jeho jméno a tak mu to i vyhovovalo.
    Ale ani on neznal všechny písně a příběhy a přesto, že ty, které znal, byli velmi krásné, stále cítil onu nejistotu, onoho hlodajícího červa, který ho hnal kupředu a nabádal k hledání nových balad. Každý mu rád sdělil příběh, který znal, pokud to mělo rozšířit jeho moudrost a on jim za něj vždy vlídně poděkoval a požehnal jim.
    Jednoho dne přišel do kraje, kde ho nikdo neznal. Velmi se tomu divil, ale brzy se mu dostalo vysvětlení. Na vrcholu kopce nedaleko žil Bard, o kterém se říkalo, že je starší než sám čas. Tohle našeho vypravěče zaujalo a ptal se na něj dál. Legenda říkala, že on zná úplně všechny písně, básně, příběhy a pohádky, o které se rád podělí, až na jednu. Jmenovala se Šepot naděje a měla to být nejkrásnější píseň na celém světě. A v ten moment se vypravěč rozhodl, že půjde a požádá Barda, aby ho Šepot naděje naučil.
    Vyšplhal se do kopce, na kterém Bard žil a hledal jeho stan. Také ho našel, starý a zpráchnivělý a před ním seděl malý stařeček. Brnkal nějakou melodii na lyru.
    „Koho to sem vítr donesl? Co zde hledáš?“ zeptal se nečekaně zvučným hlasem.
    „Hledám Barda,“ odpověděl popravdě vypravěč. Stařec pokýval hlavou.
    „A také jsi ho našel. Jenže to asi nebude jediný tvůj cíl, že?“ Vypravěč přisvědčil, což Barda potěšilo.
    „Čeho si tedy ode mě žádáš?“
    „Chtěl bych se naučit…Šepot naděje,“ hlesl vypravěč. Bard se zatvářil otráveně.
    „Šepot? Šepot se ale neučí jen tak. I kdybych tě ho chtěl naučit, což nechci, zabralo by to spoustu let. Opravdu bys byl ochoten obětovat velkou část svého života jen kvůli jediné písni?“
    „Ano!“ řekl rázně vypravěč.
    „Nu dobrá, chytnu tě za slovo. Zůstaneš tu se mnou a já tě naučím každý příběh, který znám a pak, na úplném konci, tě naučím Šepot naděje. Ovšem pokud se toho já nebo ty dožijeme,“ zasmál se a podal vypravěči ruku, vstát kvůli tomu ale nehodlal. Když ji vypravěč stiskl, opět promluvil.
    „Vidím, že se máš dost co učit. Neboť i kdybych byl sebevetší, nikdy bych neměl podávat ruku vsedě. I to tě budu muset naučit. To, a všechny ostatní pravidla chování, psaná od dob, kdy Shu’halo poprvé vstoupili na tuto zem.“ Vypravěč chtěl protestovat, ale nechtěl si nově nabytého mistra zbytečně rozčílit.
    Léta přecházela a vypravěč se stále učil. On i jeho mistr stárli, ale nezdálo se, že by se nějak blížil k tomu, aby ho naučil Šepot naděje. Místo toho mu vyprávěl příběhy a učil písně a kdykoli se vypravěč pokusil stočit řeč na důvod, proč přišel, začal hovořit o počasí. Tak to šlo rok za rokem a i když vypravěč znal mnoho, neznal všechno a stále se měl od Barda co učit. Znal teď na tisíce písní a tisíce legend a přesto neměl dost. Věděl tolik o kulturách celého světa, že ani celá Objevitelská liga se s ním nemohla měřit. To všechno se naučil během dvaceti let. Ale čas je neúprosný a i na velkého Barda stáří dolehlo. Už nedokázal učit tak, jako dřív, což velice znervózňovalo jeho žáka. Tlačil na něj, prosil, ale Barda neobměkčil. Zdálo se, že Bard zemře a nezůstane nikdo, kdo by znal jeho dědictví, jeho tajemství, které si sebou nejspíš hodlal vzít do Věčných lovišť.
    Až jednoho dne to přišlo. Bard ležel a už nevstal. Zavolal si k sobě svého žáka a sdělil mu své poslední přání.
    „Prosím, ještě než zmizím z tohoto světa, chtěl bych naposledy slyšet Šepot naděje. Zahraj mi ho…“
    „Jak bych mohl, vždyť jsem ho nikdy ani neslyšel. Neznám ho, nevím, jak zní, nevím…“
    „Zahraj mi ho…“ trval na svém Bard. Žák si tedy povzdechl, vzal do rukou svoji lyru a nesměle začal vybrnkávat nějaké tóny. A pak to přišlo, jako blesk z čistého nebe. Náhle měl tušení, ne, vnuknutí, jak hrát, jak silně brnkat a jak klást prsty. V tu chvíli všechno pochopil. Hrál Šepot naděje a nevěděl jak. A byla to nádherná píseň. Dvacet let života neobětoval nadarmo, dočkal se a cena stála za to. Nevěděl to, ale ta tichá melodie zněla pláněmi a lesy, pouštěmi a přes moře. Tehdy ji slyšel celý Azeroth, každé zvíře, každá rostlina, každý národ. A všichni ustali v tom, co zrovna dělali a zaposlouchali se do nejkrásnější melodie, jakou kdy svět slyšel. Šumění trav, vln i lesů. Zpěv ptáků. Hřmění hromu i bubnů a zároveň nádherné ticho. To všechno bylo v Šepotu naděje, písně, kterou nikdo neučí, protože ji máme v nás. A až přijde čas, projeví se.

    Lord z Elrendaru
    "There is always hope"

    http://elrendarkeep.forumczech.com/

    Eranon - RPGM pro Hordu

    Zajímá tě Roleplay? Rád bys začal RP hrát? Máš RP dotaz? Neboj se napsat PM nebo na skype (nick: cerothseal)

  6. #6
    Registered Users
    Join Date
    Oct 2013
    Posts
    152
    Pohádka taurská pátá: O vzniku duhy



    Za dávných dob, kdy svět býval lepší, sužoval jednu malou loveckou osadu démon. Jmenoval se Arcenciel a i když nebyl příliš mocný, nebozí tauři nevěděli, co s ním, protože proti němu neuměli bojovat. Arcenciel jim vždycky přišel krást jídlo a kazil jim lov, což se jim nelíbilo, ale báli se ho a tak si ten zlý démon žil nad poměry. Několikrát se mu sice postavili, ale zdálo se, že mu jejich zbraně vůbec neubližují. Vždycky se jen děsivě zasmál a odešel i s nakradeným lupem. Chudáci lovci nevěděli, co s tím a proto sháněli pomoc, kde se dalo. Nikdo je ale nemohl Arcenciela zbavit.
    Až jednou k nim přijel kramář. Nakoupil od nich přebytečné maso a kožešiny a divil se, že toho mají tak málo, vždyť v okolí je zvěře habakuk. Lovci mu řekli o svém trápení a kramář se začal přehrabovat v jednom ze svých vaků, až našel, co hledal. Byl to malý stříbrný nožík. Lovci se na něj nevěřícně podívali. Jak mohlo tohle zničit Arcenciela, když mu ani jejich kopí a šípy nic neudělaly?
    „Tohle jsem dostal kdysi dávno od nějakého elfa. Říkal, že i když to tak nevypadá, dokáže to zastavit démona, když tomu budete věřit. Zní mi to dost divně, ale tonoucí se stébla chytá, že?“ S tím lovci souhlasili a byli tedy ochotní nožík koupit. Když se zeptali na cenu, kramář se zasmál.
    „Cena? Tohohle? Vždyť jste bratři v nesnázích! Připadal bych si jako šejdíř, kdybych vám prodal něco, co nefunguje. Nechte si ho, jako dárek od starého kramáře. Stejně, když se ho zbavíte, tak budete lovit víc a já na tom tak jako tak vydělám.“ Lovci tedy nožík přijali a se špetkou naděje poděkovali. Zbývalo jen počkat na démona a určit, kdo se s ním bude bít. Los padl na Ahuliho, „Buben“.
    Arcenciel vtrhl do osady a sháněl se, co by mohl zničit. Do cesty se mu ale postavil Ahuli. Démon byl překvapený, že vidí jediného taura. Většinou nepotkal žádného nebo všechny. Nijak ho ale neznervóznil. Místo toho se děsivě zasmál.
    „Copak ty tu děláš? A kde jsou tvoji kamarádi? To už všichni utekli?“ poškleboval se. Ahuli neustoupil ani o krok. Doufal v kouzelnou sílu nožíku a to mu dodávalo odvahu.
    „Dnes utečeš ty, Arcencile. Doby, kdy jsi nás neustále otravoval a utlačoval, jsou pryč!“ zvolal. Démon se zatvářil ještě překvapeněji a pak hrozivě zařval. Lovci ukrytí ve stanech se zatřásli. Co když je ten nožík falešný? Co když tam Arcencil Ahuliho roztrhá? Ale Ahuli o své zbrani nepochyboval. Rozběhl se, uhnul démonovým spárům a zabodl mu nožík přímo do břicha. Arcenciel se tomu jen zasmál a odhodit Ahuliho.
    „Ty hloupý hmyze. Vážně sis myslel, že mě taková cetka zničí. Za tuhle opovážlivost vás vyhladím,“ natáhl se ke smrtícímu úderu. Ten ale nikdy nedopadl.
    Nožík začal teple zářit a démon začal řvát. Elfská čepel se mu v ráně rozpalovala a žhnula a Arcencielovi to způsobovalo nepředstavitelnou bolest.
    „Co…co to je!“ řval zběsile. „Co je to za čáry!“ Ahuli rychle skočil za nejbližší stan, právě včas, aby ho nesmetla tlaková vlna, v kterou se proměnil řvoucí démon. Když vybuchl, vykoukli lovci zvědavě ven. Na místě, kde stál, se černala zem a na ní jako ohořelý klacík ležel démonobijecký nůž. Ale to nebylo všechno. Na obloze se klenulo něco do té doby nevídaného: sedmibarevný oblouk.
    Červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová a fialová. Sedm barev vzniklo z konce zlého démona. Lovci na ni ohromeně hleděli, dokud oblouk nezmizel. Nebyl ale pryč navždy. Kdykoliv na Azerothu od těch dob zapršelo do slunečného počasí, objevil se barevný oblouk, který tauři nazvali duhou. Připomíná, že je vždycky naděje a že jen pokud je vše v rovnováze jako déšť a slunce, vznikají nádherné věci. Ovšem nejen to, duha je jedna z věcí, které se démoni bojí, neboť není horší zbraně, než té, která byla zrozena z tvého spojence. Nesnesou sedm barev svítících na nebi, protože v nich vzbuzuje vzpomínku na Arcenciela, kterého zabila nepatrná zbraň a velká víra. Proto se jí bojí a proto si tauři, kteří vyráželi po boku nočních elfů do boje s démony, malovali na štíty duhu. Tak se to stalo a tak to bylo, tak vznikla na Azerothu duha a malá zbraň ve velkých rukách skolila mocného démona.

    Lord z Elrendaru
    "There is always hope"

    http://elrendarkeep.forumczech.com/

    Eranon - RPGM pro Hordu

    Zajímá tě Roleplay? Rád bys začal RP hrát? Máš RP dotaz? Neboj se napsat PM nebo na skype (nick: cerothseal)

  7. #7
    Registered Users
    Join Date
    Oct 2013
    Posts
    152
    Pohádka taurská šestá: Bílý kodo



    Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil jeden mladý taur. Jmenoval se Nodin, „vítr“ a byl velmi zdatný. Nodin byl skvělý lovec, dokázal z jediné šlápoty určit vzdálenost a sílu kořisti, i kterým směrem se dala. Bez potíží skládal jednu zkoušku Velkého lovu za druhou. Žádné zvíře si před ním nemohlo připadat bezpečné.
    Všechny tyhle vlastnosti nemohly zůstat bez povšimnutí a do Nodina se brzy zakoukala Hurit, dívka stejná, jak její jméno prozrazovalo, „krásná“. A když Nodin její city opětoval, stala se ještě krásnější, protože úsměv dokáže zkrášlit i toho největšího ošklivce. Po čase se rozhodli, že se vezmou. Huritin otec jim jejich štěstí přál, ale bál se, že ji po čase Nodin opustí kvůli nějaké trofeji. Měl proto podmínku: svatbu posvětí ve chvíli, kdy Nodin daruje nevěstě největší kořist svého života, takže se už nikdy nepožene za zvěří jen kvůli své pýše.
    Nodina i Hurit to značně sklíčilo, protože o žádné takové trofeji nikdo z nich neslyšel. Nodinova největší trofej byl totiž velký lev, tak velký, že překonat by znamenalo napnout všechny své znalosti.
    Jednoho dne do jejich tábora přišel vypravěč starých příběhů. Děti se k němu seběhly a on jim vyprávěl jeden příběh za druhým. I někteří starší tauři se zastavili a poslouchali. Jen Nodin seděl ve svém stanu a přemýšlel, kde sehnat takové zvíře, jehož majestátnost ještě nikdo neviděl. Když vypravěč odcházel, zastavil se u Nodina.
    „Vím, že tě něco trápí, protože šťastný taur si mé příběhy ujít nenechá. Co se děje?“ Nodin jen pokrčil rameny a řekl vypravěči o sobě a Hurit i o tom, co má udělat, aby si ji mohl vzít.
    „Aha,“ promnul si vypravěč vousy na bradě. „Láska je krutá paní. Ale myslím, že ti můžu pomoci. Vím totiž o zvířeti, které určitě nikdo z tohohle kmene neviděl, a je jedno, kolik zim už zažili. Nebo ty jsi snad někdy slyšel o bílém kodu?“ Nodinovi v očích zableskla jiskřička naděje.
    „Cože? Bílý kodo? Prosím, povídejte, to by mohlo být ono,“ prosil vypravěče. Ten se usmál a vyložil mu celý příběh.
    „Bílý kodo je velmi starodávná bytost, seslaná na Azeroth spolu s Prastarými. Ačkoli jsem řekl, že z tvého kmene ho nikdy nikdo neviděl, po celém světě ho spatřila spousta lovců. Ale žádný ho nedokázal ulovit a nikdo neví proč. Třeba byl schován pro tebe,“ usmál se vypravěč a vykročil z tábora. Nodin se zvedl a utíkal vyložit tu nadějnou zprávu Hurit a jejímu otci. Huritinu otci se to moc nezdálo, ale Hurit byla nadšená.
    Hned druhého dne vyrazil Nodin na největší lov svého života. Vzal si s sebou své vyhlášené kopí a amulet po svém dědovi, taktéž velkému lovci a odešel z tábora pln naděje, že až se vrátí s kůží bílého koda, bude Hurit jeho ženou. Tahle myšlenka ho poháněla kupředu.
    Jenže po několika týdnech marného lovu i zkušeného a oddaného Nodina naděje pomalu opouštěla. Naděje ano, odhodlání však nikoli. Byl pevně rozhodnut najít a ulovit bílého koda. A pak, jako zjevení z mlh moře, které omývá východní břehy Pustin, se před Nodinem objevil jeho cíl: bílý kodo. Sundal ze zad kopí, rychle se pomodlil k Pramatce Zemi a plížil se k pasoucímu se kodovi. Ten mu nevnímal sebemenší pozornost. Ve chvíli, kdy se Nodin narovnal a napřáhl k smrtícímu hodu, se ozval hluboký a pomalý hlas.
    „Proč mě chceš připravit o život, Nodine?“ Lovec se zarazil. Bílý kodo promluvil, čistě a jasně.
    „Zdvořile jsem se zeptal, odpověz. Proč mě chceš zabít?“ zopakoval kodo svou otázku. Nodin se vzpamatoval a odpověděl.
    „Chci tvoji kůži, jako dar pro otce dívky, kterou miluji a chci si ji vzít.“
    „Hmmm,“ zamručel dlouze kodo. „A kvůli tvé lásce musí jiní zemřít. Jsi vskutku velmi zamilovaný, když jsi schopen pro Hurit obětovat i cizí život.“
    „Jak znáš naše jména?“ zeptal se Nodin.
    „Znám spoustu věcí. Budiž tedy, pokud není jiná cesta, udělej, co musíš.“ Nodin se napřáhl, pak ale ruku opět spustil. Pochopil, proč ho žádný lovec nemohl zabít. Kodo si odfrkl.
    „Ano, je tu jiná cesta a ty to víš,“ řekl potěšeně. „Nikdo nemusí zemřít. Odveď mě ke své nastávající, živý jsem ještě cennější.“ To Nodin uznal a tak se spolu s bílým kodem vydal hledat nové tábořiště svého kmene.
    Trvalo to, ale nakonec ho nalezli. Velký byl údiv Hurit, jejího otce i všech taurů v táboře. Viděli před sebou bílého koda, stvoření, které mělo žít jen v pohádkách. Nodin došel k Huritinu otci a poklekl před ním.
    „Taure,“ oslovil kodo otce. „Jako že nebe nade mnou a země pode mnou a že před tebou stojím, tento lovec je více než hodný tvé dcery. Nezabil mne, jak slíbil, ale udělal něco, čím si vysloužil můj obdiv a co jsem za dlouhé roky svého života neviděl. Byl ochotný vzdát se toho, co chtěl, ve jménu toho, co je správné. A ušetřit život je větší odvaha, než ho vzít.“ Huritin otec se kodovi poklonil.
    „Nodine, máš mé svolení, nechť svítí slunce navždy na vaše manželství, neboť jsi dokázal, že jsi velký,“ zvolal slavnostně a Nodin a Hurit se radostně objali a políbili. Tábor zajásal a kodo se usmál.
    „Sbobem, Nodine a Hurit. Buďte šťastní,“ řekl ještě bílý kodo, než odešel z vesnice, nechávajíce veselý tábor za svými zády.

    Lord z Elrendaru
    "There is always hope"

    http://elrendarkeep.forumczech.com/

    Eranon - RPGM pro Hordu

    Zajímá tě Roleplay? Rád bys začal RP hrát? Máš RP dotaz? Neboj se napsat PM nebo na skype (nick: cerothseal)

  8. #8
    Registered Users
    Join Date
    Oct 2013
    Posts
    152
    Pohádka taurská sedmá: O zimnozávojovém zázraku



    Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žila v Pustinách ve svém stanu tauří stařenka. Jak byla stará, tak byla nebojácná. A že byla hodně stará. V těch dobách už si málokdo pamatoval skutečný původ a důvod svátku Zimního závoje, ona však ano. Každý rok ho poctivě slavila, i když se mnohokrát setkala s pohrdavými pohledy, že takhle se přece Zimní závoj neslaví. Ona ale věděla, že se pletou a své pravdy se držela. Časy míru už v těch dobách dávno minuly a svět trhala na kusy válka Aliance a Hordy. Pustiny nebyly výjimkou. Na jedné straně bojovali orkové z Křižovatek a militantní tauři z Campu Taurajo, na druhé potom lidé, trpaslíci a elfové z Theamoru. Boje byly tvrdé, Hordy bylo více a byli tu doma, Theamore měl ale velmi dobrou pozici a výborně ji hájil. Tyhle potyčky v Pustinách trvaly už několik měsíců a čas plynul. Postupně přecházel až v zimu a s ní přišel Zimní závoj. Všechny národy slavily, ale to jim nezabránilo v krvavé válce. Právě naopak, když si nějaký tábor chtěl udělat oslavu, byl okamžitě přepaden a vyvražděn do posledního muže i orka. Babička zatím žila v kopcích a o okolní svět se příliš nezajímala. Její stan byl snad posledním opravdu neutrálním místem v Pustinách. A jednoho podvečera, kdy sama seděla před svým obydlím a tichem slavila Zimní závoj, uviděla čtyři vyčerpané muže, kteří přicházeli jejím směrem. Zvedla se a všimla si, že dva krvácejí. Vyšla jim naproti a pomohla jim ke svému stanu. Muži ji rukama nohama vysvětlili, že potřebují pomoct, ale to už stařenka viděla sama. Pozvala je dovnitř a raněné začala ošetřovat. Něco jí říkali, ale ona jim stejně nerozuměla. Pochopila ale, že se tu strhla nedaleko velká bitva a oni jen taktak utekli. Ovázala jim zranění a v duchu probíhajícího svátku jim nabídla jídlo a nocleh. Vojáci s díky přijali.Po půl hodině se venku ozvaly kroky. Stařenka vykoukla ven a ztuhla jí krev v žilách. Patrola orků. Určitě hledají ty čtyři, co přišli před nimi. Orkové ale přišli z jiného důvodu. Chtěli popřát veselý Zimní závoj a zeptat se na cestu. O bitvě vůbec nevěděli, protože se den před tím, než proběhla, ztratili v savaně. Dali se se stařenkou do hovoru a požádali ji o místo k přespání. Babička si povzdechla a ustoupila ze dveří. Jakmile orkové uviděli muže a oni je, začali řvát a tasili zbraně, připraveni rozsekat se na kusy. Tomu byla ale babička pevně rozhodnutá zabránit.
    „A dost,“ zařvala na orky i na muže. „Žádný z mých hostů dnes nezemře! Buďto se můžete navzájem zabít nebo spolu jednu noc vydržíte! Je svátek Zimního závoje, to nemůžete alespoň jednou zapomenout na svoje neshody? Alespoň jednou za rok, jednou v životě?!“S oběma stranami to pohnulo. Složili zbraně a společně si sedli do babiččina stanu. Zpočátku byl vzduch ve stanu neúnosný a plný napětí, pak se ale ukázalo, že jeden z orků se v internačním táboře naučil lámaně obecnou řečí. Dělal proto tlumočníka. Díky tomu začal alespoň nějaký rozhovor. Ale co se nestalo, z pár vět přecezených mezi zuby se pomalu stával plynulý a vstřícný hovor. Nevěděli, čím to bylo, a neví to nikdo, ale něco ve stařenčině stanu zahnalo vrozené nepřátelství, i kdyby to mělo být jen na pár okamžiků. Ze starého příbytku staré taurky se po čase ozýval veselý smích. Jeho sedm nájemníků se hezky bavilo, vyprávělo si vtipy a jedli to málo, co měla stařenka doma. Nevadilo jí, že ji skoro vyjedli, byla ráda, že duch Zimního závoje se vrátil do jejího opuštěného stanu. Začala potichu zpívat starou píseň v taurštině a orkové a lidé se rychle přidali, i když nerozuměli slovům a tak zpívali své orkské a obecné verze. Trojjazyčná píseň se linula do noci a všichni byli velmi veselí. Zapomněli na chvíli na válku a na všechny strasti, znovu přece pochopili význam Zimního závoje. Ork-tlumočník se ukázal být orkem mnoha talentů. Vedle jazyka totiž dokázal raněné muže ošetřit lépe než babička. Muži se na oplátku podělili o své mapy a ukázali orkům, kudy na Křižovatky.
    Když se ráno všichni probudili, Zimnozávojová nálada nevyprchala. Muži i orkové se před odchodem ke svým pozicím hezky rozloučili, podali si ruce a podarovali se navzájem. Vřele poděkovali babičce za to, co jim připomněla a rozešli se. Bylo jim líto, že jakmile se vrátí do svých kasáren a táborů, bude z té noci jen hezká vzpomínka. Odnesli si z toho ale víc, než by jeden řekl. Ti muži a orkové se už nikdy nepotkali, ale po obou stranách se šířila pověst o stařenčině stanu a Zimnozávojovém zázraku. Babička se konce války nedožila, ale její památka žije v řadách Aliance i v klanech Hordy dodnes.

    Lord z Elrendaru
    "There is always hope"

    http://elrendarkeep.forumczech.com/

    Eranon - RPGM pro Hordu

    Zajímá tě Roleplay? Rád bys začal RP hrát? Máš RP dotaz? Neboj se napsat PM nebo na skype (nick: cerothseal)

 

 

Similar Threads

  1. Oficiální informace - Shu'halo
    By Ceroth in forum Shu'halo
    Replies: 0
    Last Post: 05-11-2014, 19:41
  2. Dění v osadách lidu Shu'halo
    By Ceroth in forum Shu'halo
    Replies: 0
    Last Post: 05-11-2014, 19:39

Posting Permissions

  • You may not post new threads
  • You may not post replies
  • You may not post attachments
  • You may not edit your posts
  •  
Back to top