Eventy Svobodných

[Salmo]

Pohádky, které možná nebyly pohádkami

Po návratu z výpravy za Blackhnátovým zlatem se někteří cestovatelé rozjeli do svých domovů, jiní se rozhodli přenocovat na lodi kotvící u ostrova Alcaz. Aby zkrátili dlouhou chvíli, sešli se Angelus, Treey, Sylriellea a Sinanda u prostřeného stolu a zazněly dva příběhy na dobrou noc. První příběh Sinandin s názvem:

O pivním království

Za horami vysokými, mořem a ještě jednou horou navrch leželo věhlasné trpasličí království, jehož král měl jedinou dceru, sličnou Pivnipěnu. Její vlasy zlátly jako sladový ječmen, oblá byla jako půllitr a ty dvě přednosti upředu jako dvě nejnadýchanější pivní čepičky, zkrátka princezna jak má být. Mimo toho měla i věno přenádherné: královský pivovar. Jenže král nevěděl, komu sličnou dcerku dát, i rozhodl se, že vyhlásí pivní turnaj pro prince ze široka i daleka. Nechal zabubnovat na pivní sudy a po všech končinách vyhlásit, že princeznu Pivnipěnu dostane ten, kdo vydrží nejdéle pít. Sjeli se ze všech míst blízkých i dalekých princové. Přijel princ Gambrinus i princ Radegast. Dorazil baron s černým kozlem v erbu, ba i Primátor z Ironforge. Mnoho se jich sjelo. Svorně zasedli za jeden stůl a začali pít. Jeden den, druhý i třetí. Pípy se točily a pak už korbele nikdo nepočítal. A nikdo také nevěděl, kdo odpadl první a kdo poslední. Když se za noc a den všichni probrali, tak zjistili, že někdo chybí... Princezna byla fuč. Král si lítostí div vousy nevytrhal, když v princeznině pokoji našel smutné psaní, že její rostoucí bříško nebylo z lahodného chmelového moku, nýbrž se spustila s jedním členem nenáviděného klanu sodovkářů. Ale až se to narodí, dostane jméno Pito I. a zášť mezi klany bude zažehnána na věčné časy. Co měl tedy král dělat. Nejprve se ze žalu zkusil utopit v sudu ale pak raději uspořádal pivní smršť na rozloučenou. Pípy se opět roztočily a trpaslíci zasedli za stoly. A jestli neumřeli na otravu alkoholem, tak tam pijí dodnes.

Další příběh nadhodil Trey. Byl prapodivný a znělo to jako variace na červenou Karkulku, jenže na celém tom povídání bylo něco znepokojivého. Vlastní zkušenost? Kdož ví... ukáže čas. Jeho vyprávění bylo:

O vlcích a beránkovi

Kdysi dávno byl jeden beránek. Co pamatoval, žil ve tmavém doupěti vlků, kteří každý den přicházeli a živili se jeho masem, které mu trhali z těla. Beránek ale každého rána dorostl a hody vlků mohly pokračovat donekonečna. Beránek se nebránil. Nemohl. A ani už nevěděl proč by se měl bránit. Byl ve vlčí noře měsíce či roky...snad déle. Pak se ale objevil další vlk. Mohutný a silný. Snadno pohltil ostatní vlky, beránka uchopil do zubů, zanesl na místo ještě tmavší, nehostinnější a zmizel. Beránek zůstal sám v temnotě, ve které se mohlo skrývat cokoliv - a pak, jako mávnutím proutku nastal záblesk, najednou ležel na široké zelené louce a hleděl do slunce, které nikdy nebylo tak veliké. Tma a vlci byli naráz zapomenuti jako noční můra, ale byl to skutečně jen sen?