Eventy Svobodných

[Salmo]

Ogři kam se podíváš


Když už bylo v elfském táboře po všem, Sylriellea nabídla našim hrdinům odpočinek v relativním bezpečí - a společnými silami se luštilo, co že to mělo být psáno na papíru od svačiny, který černokněžnici vypadl při stylovém odchodu. Papír byl po několika bezesných nocích rozšifrován - ba dokonce i složení svačiny, co v něm byla zabalena. Nikdo se ale dosud neodvážil k vykonání rituálu, který tam byl jasně a zřetelně popsán. A co kromě rituálů se dá dělat s načatým odpolednem? Jasně! Výlet někam na čumendu. A proč ne zrovna do elfského chrámového komplexu , dokonce s arénou. Chrám jako takový měl být hodně pěkně zachovalý i přes činnost ogrů, kterých tam pobíhalo mraky. Navíc se dalo počítat, že zrovna s ogry nastane nějaké to pošťuchování, takže o zábavu bude postaráno. To, že ogři měli na místě i cvičené hyeny, byl jen bonus - dokud nedošlo na první zaslintaný pancíř a roztrhnuté kalhoty. Celkově vzato, ty drobné neladnosti , které způsobily tyto psovité šelmy v garderobě, byl jen nicotný začátek událostí, které během několika dní obrátily pár lidem život naruby. V centrální zahradě chrámu narazili zvědavci na ogřího vládce i s poradcem (rozuměj: ogří panovník měl IQ o 3 body vyšší, jak ostatní ogři, poradce o 1 bod). Nad nenadálou návštěvou, která prolítla chodby chrámu jako AIDS Botswanou, se pozastavili, ale jen na chvíli. Poradce i s královskou ochrankou se pustili do boje jak jen to ogři umí. Třikrát praštit těsně mimo cíl a desetkrát načisto vedle, ovšem, když už se jednou za čas trefí, tak pořádně.

Ogří vladař mezitím žadonil o ochranu od svého božstva, které "chránit ogry a dávat maso". Už to mohlo být bojujícím krajně podezřelé. Jak zpacifikovali ogry kolem, namířili si to přímo k pomazané hlavě před improvizovaným oltářem s velkou kamennou sochou. Ogr mezitím stačil pomyslné "nebešťance" slíbit hory doly, modré z nebe, ba i to, že naučí talbuky skákat na trampolíně a jakéhosi Babicu vycvičí, jak uvařit něco dobrého. Jenže kde nic tu nic. Ogr začal vehementně bránit svatostánek s řevem, že "nenechat urážet ta, co dává maso". "Vida, jak málo stačí ke znesvěcení jednoho pitomého kusu šutru", pomyslel si Angelus ve chvíli, kdy uhýbal sekyře rozběsněného ogra. "Ale dá se to udělat i zábavněji...tu šarlatovou chásku před lety div nekleplo, když viděli, jak...". Další rána ogra Angelovi poněkud rozhodila sandál, takže musel přestat přemýšlet nad dávnou lechtivou situací a věnovat se raději boji. Ogr byl zpacifikován, aniž by během svého života nějak ublížil kterémukoliv z hrdinů. Za živa sice ne, ale po smrti...Jejej! Nejprve se bezvládná ogří halda masa, demence a špeku v celé parádě svalila na Angeluse. Chroustlo to, jako když se louská ořech , a pak bylo ticho. Ogří krev vychlístla až na nohy sochy a zbylá společnost se jala odvalovat a páčit mrtvolu ogra z bývalého šlechtice. Nemít na sobě zbroj, Angelova vizáž by pravděpodobně připomínala nedodělaný lívanec s jahodami. Takhle si jen postěžoval, že s tím opravováním bude práce na dva dny, a během chvíle mohl pokračovat v průzkumu nádvoří i podezřelého svatostánku.

Nebýt té sochy, vypadal by oltář tuctově. Něco kytek, "zaručeně kouzelných" amuletů z výprodeje legendárního goblina Horsta Fuchsekle, misky s obětinami a pár kostí...jenže ta socha tam prostě byla. Chladný kámen v podobě lidské ženy s umně spletenými vlasy a přísným pohledem. Zvědavost opět učinila své. Celá udivená společnost oťukávala oltář a sochu ve snaze zjistit, zda kolem nevede nějaká chodba a co to všechno hergot znamená. Zkoumání opět odnesla Ariana. Poslední dobou má holka velkou smůlu. A co že se stalo? Do té doby nehybná socha k údivu všech kopla do hloučku u jejích nohou a plechovky se rozlétly na všechny světové strany. Angelus si kecl na zadek, Berthall svištěl jak podrcnutý gnom a s efektním křápnutím dopadl tři kroky za ostatní. A Ariana? Kopanec asi zabolel, podle toho s jakým kraválem křísl kámen o kov - a po letu o několik metrů delším, než u ostatních, se bývalá poručice rozplácla u paty jednoho sloupku. Ti, co se stačili otřepat, zbraněmi otloukali nohy sochy ve snaze zastavit další pokusy o trestné střílení. Dosud ležící Ariana zkoušela vstát, ale po jakémkoliv větším pohybu padla s bolestným skučením nazpět, držíc se za pomačkaný hrudní pancíř. Jediná , dosud uskakující ranám, byla elfka, která se dnes zhostila role průvodkyně, jen to průvodcování prostě drobet nevyšlo. Nebylo možné jiné řešení, než dostat sochu na zem. Prostě jí nějak podrazit nohy, což se po perné dřině i podařilo.Kácející se socha buchla na podlahu a ve vteřině byla na sra... na kousky.

Kdekdo by čekal, že je hotovo a jde se domů slavit. Jenže kolem padla taková tma, že by se dala krájet, balíkovat a drolit do inkoustu. Ba by se na jejím konci možná dalo i naít nějakou perníkovou chajdu, ale to je vedlejší. Vcelku bylo jasno, že je celá ta banda zase namočená ve velkém průseru. Na místě, kde byla na oltáři socha, se objevil nehmotný orb coby středobod temnoty. Rostl a mohutněl. V jeho centru vířila nicota. Orb už dosahoval výšky dobře rostlého muže, když se zhroutil sám do sebe a na jeho místě se mihotal portál. Netřeba říkat, že nikdo z přítomných neočekával, že z "druhé strany" vyhopkuje růžový velikonoční zajíček a začne rozdávat karamely. Tedy, lehce nemravný a nečistý zajíček to byl. Jen postrádal chundelaré uši, ocásek, a měl čtyři ruce navíc. Nicota do kruhu překvapených hrdinů vyvrhla šestirukého démona, co ruka-to zbraň. A jako na potvoru velmi dobře nabroušená. Tady už šlo do tuhého, neboť démon se více než vyrovnal všem, co se postavili na odpor. Šrámů na zbrojích hrdinů přibývalo - nu, naštěstí průběžně ubývalo i rukou démona. Berthall sám usekl dvě a zdatně potrápil zrůdu z temnot Světlem. Sylriellea se také činila, neb zde šlo o elfskou historii a kulturní dědictví - a to nebude znečišťovat žádná démonologická habaďůra. Magie i rány meči se sypaly ze všech stran, takže démon po dlouhém boji nakonec padl. Všichni vydechli v domnění, že je konečně vyřízeno. Sotva Angelus s Berthallem obhlédli škody na zbrojích a zjistili, co všechno je bude ráno bolet, začali se zabývat Arianou.

Věčná smolařka schytala přímou ránu od pochodující sochy. Pohled na zmuchlaný pancíř napovídal, že to není moc dobré a bylo by záhodno vypadnout, pokud možno do blízkosti felčara. Sylriellea se zabývala několika elfskými artefakty v blízkosti. Zvlášť něčím, co vypadalo jako krystal na trojnožce. Podle jejího vysvětlení měl odebírat magickou energii z okolí. K čemu měla být využita prý se dá jen těžko odhadovat. Všichni se po sobě podívali. Něco viselo ve vzduchu, který ztěžkl jako před bouřkou. Ani temnota kolem se ne a ne rozpustit. Spíš se ještě více koncentrovala. Oblohu rozčísl blesk a uhodil do krystalu. Oslepení hrdinové, jen těžko přivykající náhlému jasu, s údivem seznali, že se k nim pomalu blíží již známá osoba. "Naprosto nepoučitelní", konstatovala znuděně černokněžnice, která byla oficielně vypovězena do severních pustin. "Ovšem, teď už s vámi nebudu mít takovou trpělivost." Rozhodila všechny kolem jako loutky pomocí ostré vlny ne zrovna nejčistší energie. Chvíli přecházela sem a tam, nadhazujíc řečnickou otázku: "Proč mi nemůžete dát na chvíli pokoj?" Pak se zarazila. Spatřila bezvládné tělo. A co to znamená pro temnoslava? Duše zadarmo. "Mhm, jak vidím, přeci jen byli ogři k něčemu platní", prohodila a natáhla paži k bojovnici. Ariana se, byť zakována v plechu, nepřirozeně zkroutila a z úst se jí dralo jen chrčení. "Bere jí duši!" zařval Angelus, protože doma viděl, jak se to dělá.

S obtížemi se zvedal on i Berthall se Sylriellou. Říká se, že strach (a jakási odnož goblinské Kája Coly, zvaná Red Burp) dává křídla. Zde to nebylo jinak. Stačilo několik skoků a oba ozbrojenci byli u černokněžnice s tasenými meči. Nyní se, na rozdíl od minulého setkání, žádný z nich nerozpakoval a společnou rukou ťali po temnoslavce. Údery byly vedené prudce. První čepel prosekla oděv a způsobila dlouhou rozšklebenou ránu na boku. Druhá se bestii zakousla do hrudi a zůstala tam. Konečně se té mrchy zbavili. Nebezpečná protivnice nyní ležela na kamenné podlaze elfského chrámu a kvapem z ní vyprchával život. Sylriellea odplivla. "Za tohle aby její duše neměla ani po smrti klidu," brumlala, oprašujíc si potrhané šaty. Byl konec potížím, až na jednu, kterou hrdinům připravila již mrtvá černokněžnice. Ve chvilce, kdy z ní vycedila poslední kapka krve, artefakt s krystalem se začal sypat - tedy energie naakumulovaná uvnitř. Nejvyšší čas vytáhnout paty. Sylriellea v rychlosti vytvořila portál, jímž prošli všichni ostatní, nesouce i hromádku plechu, která (z)byla z Ariany. Elfka se pokusila zabránit nejhoršímu, ale portálem za ostatními neprošla. Co s ní bylo dále, se neví. Ti v Surwichi se po napravení škoda a ran navrátili ke svým každodenním povinnostem a doufali, že už je prozřetelnost nepostaví do cesty černokněžníka. A co na to prozřetelnost? Vyslyší je?


IC: Tvorové, citliví k magii, měli po další dny v blízkosti ruin poněkud zhoršené vidění, motali se a pískalo jim v uších.
OOC: díky Tarvovi za nápad i spelly, byl to mazec - a ač to s lockem neplánoval, vytvořil námět na další dlouhodobou zábavu. Díky zúčastněným za masivní snahu o sejmutí všeho, co se hnulo, ač byli oslabeni o jednoho wara a jednoho palačinku.


(btw: doplňuju jak to jde, obrázky budou ... brzo)