Nemrtví se vrací...Jen trochu jinak a někam jinam.

Bylo sychravé, podzimní odpoledne, i když to navzdoru značnému výskytu mračen nešlo stejně jako každý jiný den poznat. Před sebou můžete vidět tichou, opuštěnou a potemnělou krajinu, která je často zalévána deštěm. Cesty jsou zablácené, mokré, město opuštěné a tiché, nikde ani živáčka. Sem tam přes úzký chodníček mezi domy proletí nějaký ten kus letáčku, či snad kousku novin, ovšem nic jiného, co by napovídalo životu zde se neděje.
Je to jen velké, prázdné, opuštěné město...
Přesuňme se o něco dále, přes velký, temný les, přes jehož koruny snad ani nelze vidět co se pod jeho temnými korunami nachází, slyšíme pouze vytí, ohavné vytí nějakých hladových zvířat, které se nám zavrtává až do morku kostí...Jsou to vůbec zvířata? První známka života v této bohem zapomenuté krajině. Kousek za lesem leží opuštěné sídlo, velké, obrovské a majestátní sídlo, které se tyčí nad opuštěnou vesnicí, která jako téměř celá tato smutná krajina je zalehlá hrobovým tichem.


I když...V onom majestátním sídle není až zase takové mrtvo, jak se to vezme. Nacházíme se u vchodu do onoho sídla, dveře již byly dávno něčím rozmláceny, nebo odneseny nepřizpůsobivými občany Gilneasu, ah ano, toto je Gilneas.
Matné světlo proniká do tichého, monumentálního sídla, které kdysi bývalo obýváno lidmi.
Skrze světla proniká matné světlo, které mdle osvětluje celou místnost...


Uprostřed místnosti někdo je, někdo tam sedí. Nevíme kdo. Pojďme se podívat blíže...


Je to jedna z nemrtvých, patrně opuštěných, a nebo ne? Sedí ve svém starém, rozvrzaném, houpacím křesílku, jenž má za sebou už dozajista dávno své časy slávy.


"Čaj, hraběnko?" Ozve se zachraptění zprava od nemrtvé, ze stínu vystoupí další nemrtvá, je prostě oděna, na sobě černý šat, v kostnaté, roztřesené ruce drží pavučinami ověšenou čajovou konvici, z níž nelze cítit žádné var, žádné teplo, nejspíše čaj vystydl už velmi dávno.


"Ano prosím." Zakráká postava na houpacím křesílku, které s každým houpnutím se vydá nepříjemné vrznutí. Postava je zahalena taktéž v tmavé róbě, avšak je něčím jiná, odlišná od nemrtvé, jenž jí nalévá čaj. Nejspíše z ní sála velká síla....A nebo je to zkrátka jen tím, že na jejím nosánku jsou zapřeny veliké, nevzhlédné brýle s rezavými obloučky. Mají pouze jedno sklíčko, druhé se nejspíše někam rychle vytratilo, když se nemrtvá zrovna nedívala.


Nemrtvá, tedy služebná, jež se tázala té v křesle na kapku čaje přistoupí i s čajovou konvicí, pavučiny se zazmítají v poryvu větru, který právě pronikl do domu jedním z otvorů, kde kdysi bývaly dveře. Hraběnka natáhla pro změnu svou kostnatou ručku, jež byla narozdíl od ručky služebné dokonale stabilní, netřásla se. V kostnatých prstících svírá hrníček na pohled téměř bez poškození.


Služebná naklonila čajovou konvičku a do hrníčku se spustil vodopádek čaje studeného jako sama smrt. Nikdo z nás si přeci nemohl všimnout! Hrníček byl naspodu děravý, veškerý čaj protekl na navlhlou podlahu. Hraběnka si nejspíše nevšimla, coby prvotřídní blázen hrníček přisunula ke svým rtům a zlehka jej naklonila, usrkla z něj, i když byl prázdný.
"Výtečný čaj Marioneto."
V tom bočními dveřmi dovnitř vletěl racek, který proletěl hraběnce nad hlavou a coby raketa se rozplácl o zeď naproti dveřím, kterými dovnitř vletěl. Humorné.
"Nejspíše máme zprávu hraběnko!"
Pronesla zamyšleně služebná a podívala se na polomrtvého racka, který stále ještě držel rozpláclý na stěně sídla.


[COLOR=#800080][I]Tímto se na vědomost dává, že skupinka nemrtvých náležících pod Temnou lady, opuštěných se usídlila v Gilneaském sídle Greymanů, které nazvala svým letohrádek, tudíž nyní nese název "Hraběnčin letohrádek", tato informace je vám všem samozřejmě naprosto neznámá, ale kdyby měl někdo chuť na něco, co se na tomto serveru vzdáleně podobá RP, může napsat!

A jelikož se tu teď moc v tom kdo je GM pro RP a kdo ne (popř kdo je aktivní a kdo ne) nevyznám, moc moc prosím, aby mě některé GM kontaktovalo PMkou, ráda bych pro své nemrtvé domluvila pár kravinek. Děkuji pěkně.[/I][/COLOR]